Читать онлайн книгу "Slované. Slovania. Indoevropské migrace. Indoeurópske migrácie"

SlovanГ©. Slovania. IndoevropskГ© migrace. IndoeurГіpske migrГЎcie
Andrey Tikhomirov


Kniha vypráví o starověkých migračních pohybech slovanských národů poté, co opustili svůj indoevropský rodový domov – oblast stepí Jižního Uralu – Černé moře. V češtině a slovenštině. Kniha hovorí o prastarých migračných pohyboch slovanských národov potom, ako opustili svoj indoeurópsky pôvodný domov – región stepí južného Uralu – Čierne more. Česky a slovensky.





SlovanГ©. Slovania

IndoevropskГ© migrace. IndoeurГіpske migrГЎcie



Andrey Tikhomirov



© Andrey Tikhomirov, 2019



ISBNВ 978-5-0050-7122-4

Created with Ridero smart publishing system




V ДЌeЕЎtinД›





FormovГЎnГ­ slovanskГЅch nГЎrodЕЇ


Slovanské národy jsou založeny na slovanských jazycích, které patří do indoevropské jazykové rodiny. Moderní Slované jsou rozděleni do 3 skupin: východní, jižní a západní. Bělorusové, Rusové a Ukrajinci patří k východu, Bulhaři, Bosňané, Makedonci, Srbové, Slovinci, Chorvati a Černohorci na jihu, Kašubové (etnická skupina Poláků, kteří obývají část polského Pomořanska – Kašubie), Luzhané, Poláci, Slováci a Češi. Nyní jsou to státy, ve kterých je většina výše uvedených slovanských národů: Bělorusko, Rusko, Ukrajina, Bulharsko, Bosna a Hercegovina, Severní Makedonie, Srbsko, Slovinsko, Chorvatsko, Černá Hora, Polsko, Slovensko a Česká republika. Lužiči (lužičtí Srbové, Srbové, Vendéni) žijí ve východním Německu.

Slovanské národy jsou v současné době distribuovány ve velkých oblastech východní a střední Evropy, na Balkánském poloostrově, na Sibiři a na Dálném východě. Území jejich distribuce v historii se výrazně změnilo. To platí zejména pro Rusy. V některých oblastech Evropy se slovanské národy asimilovaly a zmizely. Tak to bylo například ve východním Německu, jehož moderní toponymie svědčí o staroslovanském obyvatelstvu Braniborska, Meklenburska, Saska a dalších sousedních regionů. Zpět v 18. století. Slovanská řeč byla zachována na Labi (slovanské Laba) v okrese Lyukhov na řece Yetz. Texty z konce 17. – začátku 18. století nám umožňují soudit jazyk Labab.

Slovanské jazyky jsou spojeny s jinými indoevropskými jazyky nejstarším korneslovem a formativním. Slovanské jazyky jsou obzvláště blízké skupině baltských (baltských) jazyků, dokonce vyniká zvláštní slovansko-pobaltská komunita (2—1 tisíciletí př.nl). V ještě starověku byly slovanské jazyky (4—3 tisíciletí před naším letopočtem) pravděpodobně úzce spojeny s íránskými jazyky. V 1. tisíciletí nl Slovanské jazyky vstoupily do různých vazeb s germánskými a také s řeckým jazykem.

ZВ neindoevropskГЅch jazykЕЇ byly zvlГЎЕЎtД› vГЅznamnГ© vztahy SlovanЕЇ s Ugro Finany aВ Turkiky, coЕѕ se projevilo ve slovnГ­ zГЎsobД› slovanskГЅch jazykЕЇ, zejmГ©na ruЕЎtiny.

Jednou z nejstarších předslovanských kultur je Luzitský, který se nachází podél Visly a Odry. Nálezy a artefakty kultury Lugice sahají až k pobřeží Baltského moře, na jihu dosahují horní Visly a Dunaje, na západě – střední oblasti Labe a na východě – k Bug a horní Pripjať. Nejstarší památky Luganské kultury sahají až do doby bronzové, do konce II. Tisíciletí před naším letopočtem e. Většina osad Luga však patří do poloviny 1. tisíciletí před naším letopočtem. e. Mezi nimi je nejznámější starobylá vesnice na břehu jezera Biskupinsky poblíž polského města Poznaň. Zbytky dřevěných budov kvůli půdní vlhkosti jsou dobře zachovány. Vesnice byla oplocena silnou obrannou zdí, postavenou ze tří řad dřevěných srubů, naplněných hlínou, zemí a kameny. Ve vesnici bylo otevřeno osm paralelně vydlážděných ulic, podél nichž byly dlouhé domy. Uspořádání domů ve formě velkých kolektivních obydlí, rozdělených do místností, naznačuje, že v nich žily komunity klanu, v nichž již bylo jasné rozdělení na rodiny, ale rodiny od klanu dosud nebyly odděleny. Mezi nálezy je mnoho keramik z různých nádob.

Lužitské kmeny se zabývají zemědělstvím. V důsledku vykopávek byly nalezeny zbytky dřevěného pluhu, nadržené motyky na dřevěné rukojeti, železné srpky a jednoduché mlýnky na zrno. Karbonizovaná zrna žita, pšenice, ječmene a hrachu byla také nalezena v osadě Biskupinsky v Polsku. Z vláknitých rostlin byl známý len. Zjištění učiněná v těchto domech naznačují neexistenci výrazné majetkové diferenciace jejich obyvatel. Stejný závěr je třeba vyvodit z úvah o pohřebních památkách této kultury, které se liší uniformitou a v tomto ohledu jsou zcela odlišné, například od hřbitovů Scythia, kde dochází k ostrému rozlišování vlastností pohřbeného. Kmeny kultury Luga spálily své mrtvé s následným pohřbením urnů s popelem na “pohřebním poli” – což je rituál velmi charakteristický pro staré Slovany.

V I. tisíciletí před naším letopočtem. e. mezi kmeny Luga kultury, železo úplně vytlačí kámen, a pak bronz, od kterého začaly být vyráběny pouze šperky. V 7—6 století. BC e. metalurgie železa se rozšířila mezi kmeny Luga kultury, která byla těžena metodou surového železa z místních rašelinišť. Kmeny kultury Luga vyráběly různá jídla z hlíny (často pokrývající její povrch glazurou), postavy zvířat a ptáků, hračky pro děti atd.

V ekonomice populace Luga bylo významné místo obsazeno domácím chovem skotu. V osadách je mnoho kostí domácích zvířat, mezi nimi zejména krávy skotu. Pohřby lužické kultury jsou známy. Mrtví byli spáleni a zbytky spalování byly uzavřeny v hliněných nádobách, zakryty crockem a vloženy do otvorů. Takové hrnce se zbytky spálení mrtvoly se nazývají urny. Malé množství věcí bylo umístěno blízko urny a nádoby byly umístěny, zřejmě s jídlem. Taková pohřebiště se nazývají “pohřební pole” nebo “pohřební pole urny”. Pohřební rituál v urnech se později rozšířil mezi slovanské a neslovanské kmeny východní Evropy v první polovině prvního tisíciletí A.D. e.

S Luginou kulturou se vztahovala další protoslovanská kultura – kultura Černého lesa, která okupovala mezikraje Středního Dněpru a Horní Bug a pojmenovala osadu Černého lesa v pánvi Ingulets, pravém přítoku Dněpru. V osadách této kultury, která sahá do rané doby železné, existuje mnoho nadržených a kostních motyček, nástroje pro zpracování kůže, kostní šípy, šipky, žalmy z rybářských prutů a keramika. Na osadě Subbotinsky bylo shromážděno mnoho materiálu z kultury Černého lesa. Materiály tohoto osídlení svědčí o širokém rozvoji řemeslné výroby. Kromě řemesel z kostí a keramiky bylo nalezeno více než dvě stě fragmentů slévárenských forem, které sloužily k odlévání šperků a Keltů, železných předmětů. Kultura Černého lesa se vyznačuje velkým počtem pohřebišť dvou typů – mohyly a mohyly. Pohřby, stejně jako řada dalších prvků kultury, jsou blízko k památkám kultury Luga.

MilogradskГЎ kultura, pЕ™evlГЎdajГ­cГ­ v jiЕѕnГ­m BД›lorusku, pЕ™evГЎЕѕnД› podГ©l pravГ©ho bЕ™ehu DnД›pru, je dalЕЎГ­ protoslovanskou kulturou. Na vrcholcГ­ch tГ©to kultury se ДЌtverec uВ obydlГ­ mГ­rnД› prohlubuje do pЕЇdy. Obyvatelstvo znal zpracovГЎnГ­ Еѕeleza aВ mД›di. Ekonomika obyvatel Milogradu je dobЕ™e znГЎma zВ vykopГЎvek. ZГЎkladem toho bylo zemД›dД›lstvГ­ aВ chov skotu. Spolu s tГ­m, rybolov aВ lov byly pomocnГ© dЕЇleЕѕitosti.

LomonosovВ M.V. pГ­ЕЎe ve svГ© knize “StarovД›kГ© ruskГ© dД›jiny” (1754—1758В gg.), kniha Lomonosov MV, VybranГЎ prГіza, komp., pЕ™edmluva. aВ komentovat V.A. Dmitrieva, 2. vydГЎnГ­, Moskva: Sov. Russia, 1986, str. 217—219: “Kapitola 5В OВ PODMГЌNKГЃCH AВ PЕ?ГЌPADECH SLAVIC

Podle zprГЎv starovД›kГЅch spisovatelЕЇ byВ nejstarЕЎГ­ povГЅЕЎenГ­ SlovanЕЇ mД›lo bГЅt ДЌteno zВ Asie do Evropy. To, co se stalo dvД›ma zpЕЇsoby, vodou aВ suchem, shora nenГ­ tД›ЕѕkГ© vidД›t. UВ VenetЕЇ zВ TrГіje s Antenorem se plavilo souostrovГ­, StЕ™edozemnГ­m aВ JaderskГЅm moЕ™em. AВ je velmi pravdД›podobnГ©, Еѕe potГ© mnohokrГЎt aВ pЕ™Г­leЕѕitostnД› Еѕili mnozГ­ zВ jejich homogennГ­ch lidГ­ zВ Paflagonia na vГЅЕЎe zmГ­nД›nГ© stezce nebo podГ©l ДЊernГ©ho moЕ™e aВ po Dunaji k nim aВ v jejich sousedstvГ­. Potvrzuje toВ zaprvГ© skuteДЌnost, Еѕe BenГЎtci se velmi rozЕЎГ­Е™ili podГ©l severnГ­ho aВ vГЅchodnГ­ho pobЕ™eЕѕГ­ JaderskГ©ho zГЎlivu aВ podГ©l zemГ­ leЕѕГ­cГ­ch na Dunaji; druhГЎ, ta Paflagonie se ДЌas od ДЌasu zmenЕЎila aВ nakonec se nespolГ©hala mezi hlavnГ­mi asijskГЅmi zemД›mi, protoЕѕe Ptolemaios (Geogr., kniha 5, kap. 3) je jiЕѕ uctГ­vГЎn jako malГЎ ДЌГЎst Galatie.

JinГЎ cesta byla ze severu Medesu, v blГ­zkosti ДЊernГ©ho moЕ™e, na zГЎpad aВ dГЎle oВ pЕЇlnoci, kdy SarmatanГ© zВ MidiГЎnЕЇ sestoupili zВ ZadonskГЅch mГ­st dГЎle do veДЌernГ­ch zemГ­, coЕѕ byВ mД›lo bГЅt vyvodeno zВ pravdy. Blond pГ­ЕЎe (1. dekГЎda, kniha 1), Еѕe SlovanГ© zВ Bosmerova Zimmeru po ThrГЎku, kteЕ™Г­ Еѕili v Illyriku aВ v DalmГЎcii, byli znovuusГ­dleni. BulhaЕ™i majГ­ starobylГ© obydlГ­ v asijskГ© Sarmatii, poblГ­Еѕ Е™eky Volhy, s dobrГЅm ospravedlnД›nГ­m od nД›kterГЅch, oВ nichЕѕ se vД›Е™Г­ (Cromer, kniha 1, kap. 8.), potГ©, Еѕe Iornand se Slovany aВ Ante, Slovany, jejich spoleДЌnГЅ Гєtok na Е?Г­mskou Е™Г­ЕЎi popisuje aВ respektuje je v severnГ­ zemi od ДЊernГ©ho moЕ™e. JmГ©no BulharЕЇ, kterГ© se stalo od Volhy, kterГЎ byla potГ© nazГЅvГЎna dalЕЎГ­mi nГЎrody, Kozary aВ Tatary, zВ RusЕЇ, je na mnoha mГ­stech shodnГЎ (Nestor, na mnoha mГ­stech).

ToВ vЕЎe dokazuje pohyb slovanskГЅch generacГ­ zВ vГЅchodu na zГЎpad naЕЎimi rozlehlГЅmi zemД›mi, na severu poblГ­Еѕ PontickГ©ho moЕ™e. KdyЕѕ se uЕѕ odpoledne protГЎhli, byli sjednoceni se svГЅmi pohany, kteЕ™Г­ se pЕ™esГ­dlili jiЕѕnГ­ cestou, aВ po mnoho vД›kЕЇ tvoЕ™ili rЕЇznГ© slovanskГ© generace, zruЕЎili dialekt aВ zvyky komunikace s cizГ­mi lidmi, kterГЅm bylo pronГЎsledovГЎnГ­ osloveno.

JakГЎ odvaha byla starodГЎvnГЅmi pЕ™edky slovanskГ©ho lidu, mЕЇЕѕete se oВ tom dozvД›dД›t pЕ™eДЌtenГ­m oВ vГЎlkГЎch PerЕЎanЕЇ, Е?ekЕЇ aВ Е?Г­manЕЇ s Medy, Sarmatians aВ Illyrians, kteЕ™Г­ patЕ™Г­ k jinГЅm RusЕЇm s jinГЅmi slovanskГЅmi generacemi. PЕ™estoЕѕe se nГЎm vyprГЎvД›nГ­ zdГЎ neuvД›Е™itelnД› zvlГЎЕЎtnГ­ chvГЎlu oВ dopisu, kterГЅ dal Aleksandr VelikГЅ slovanskГЅm lidem, zmГ­nГ­m toВ zde tД›m, kteЕ™Г­ nevД›dГ­, Еѕe kromД› naЕЎich newyorДЌanЕЇ toВ takГ© pochvГЎlГ­ ДЊeЕЎi (Cromer kniha I. kapitolaВ 14).

MezitГ­m, kdyЕѕ se rozЕЎГ­Е™ily slovanskГ© kmeny zВ Medesu, poblГ­Еѕ ДЊernГ©ho moЕ™e, do Illyriku aВ na jinГЎ mГ­sta, usadili se v severnГ­ch zemГ­ch ve velkГ©m poДЌtu. NovogorodskГЅ kronikГЎЕ™ je v souladu s externГ­mi autory. AДЌkoli jmГ©na Slaven, Rus aВ dalЕЎГ­ch bratrЕЇ byla fiktivnГ­, jsou v nГ­ vЕЎak popsГЎny zГЎleЕѕitosti severnГ­ch SlovanЕЇ, kterГ© nejsou v rozporu s pravdou. Ve VarangianskГ©m moЕ™i, kterГ© dostalo toto jmГ©no od krГЎdeЕѕe v chudskГ© Е™eДЌi, byly ve starovД›ku obvykle velkГ© loupeЕѕe aВ nejen od zkaЕѕenГЅch lidГ­, ale takГ© od panujГ­cГ­ch dД›tГ­ nebyly povaЕѕovГЎny za zlozvyk. OВ Sla-venovovД› synu MudrcЕЇ, od kterГ©ho Volkhov nese jmГ©no, pГ­ЕЎe, Еѕe v tГ©to Е™ece se promД›nil v krokodГЅl aВ pohltil plavГЎnГ­. Tyto vД›ci je tЕ™eba chГЎpat tak, Еѕe zmГ­nД›nГЅ princ na jezeЕ™e Ladoga aВ na Volchovu, nebo na Е™ece Mutnaya, zavolal, okradl aВ kvЕЇli jeho podobnosti byl nazГЅvГЎn jeho masoЕѕravou bestiГ­. Е Г­Е™enГ­ severnГ­ch SlovanЕЇ na Е™eky Vym aВ Pechora aВ dokonce iВ na Ob, tЕ™ebaЕѕe byВ se pozdД›ji mД›lo zdГЎt spГ­ЕЎe neЕѕ to, co se pЕ™edpoklГЎdГЎ v tomto kronikГЎЕ™i, nenГ­ tak pozdД›, jak si nД›kteЕ™Г­ lidГ© myslГ­, ale potГ©, po sedm set let, je vyjednГЎvГЎnГ­ zВ Ruska na zГЎpad znГЎmo drahou sobolГ­ koЕѕeЕЎinou od externГ­ autoЕ™i aВ melouny ruskГЅch obchodnГ­kЕЇ se dЕ™Г­ve lГ­bily, neЕѕ Jermak otevЕ™el vstup na SibiЕ™ vojenskou rukou.

KdyЕѕ Е?Г­mskГЎ Е™Г­ЕЎe posГ­lila aВ rozЕЎГ­Е™ila svГ© zbranД› daleko, pocГ­tili slovanЕЎtГ­ obyvatelГ©, kteЕ™Г­ Еѕili v Illyrici, v DalmГЎcii aВ poblГ­Еѕ Dunaje, nГЎsilГ­, kvЕЇli kterГ©mu se obrГЎtili na sever ke svГЅm kГЎmoЕЎЕЇm, kteЕ™Г­ v nД›m dlouho Еѕili. Podle Nesterova (List 4) SlovanГ© v mГ­stech, kde Novgorod Еѕil pЕ™i kГЎzГЎnГ­ evangelia svatГЅm apoЕЎtolem Andrewem. Ptolemaios (Kn. 3, Ch. 5, tabulka 8.) poloЕѕil Slovany blГ­zko Velikiye Luki, Pskova, StarГ©ho Rusa aВ Novgorodu.”

Vladimir Chivilikhin v knize “Memory”, M., “Beletrie”, 1984, píše (str. 424—425): “Vynikající lingvista a historik A. A. Shakhmatov (1864—1920) vytvořil hlavní díla o historii středověku a moderny ruského jazyka, lidové dialekty, prováděné hloubkové studie ruských análů, objevily vědu Ermolinskaja, Simeonovskaja a dalších análů, vedly publikaci Kompletní sbírky ruských anál, vytvořily Dialektologickou komisi, po několik desetiletí řádně směřující ruskou filologickou vědu. Díla “Nejstarší osudy ruského kmene”, publikovaná v Petrohradě v roce 1919, která se mi, bohužel, stala známou později než čerstvé knihy od Mengese a Khaburgaeva, A. A. Šachmatova, založené na arabských a Khazarových zdrojích, jakož i na análech že Vyatichi přišli “od Poláků”, píše v hlavním textu: “Zastavím se… na samém jménu Vyatichi: zní to arabsko-perské spisovatelce Gardisi… Vantit.” Vzhled “en”, to znamená, přirozený nosní “e” přenos v tomto jménu si vysvětluji tím, že se Vyatichi, jako kmen Lyash, nazýval sám sebou Sám We-tic, – vzhledem k tomu, jejich sousední Slované prohlásil Wje-tic: nosní zvuk je vnímán jako “en” (nebo”? em>) Chazarů, kde Vantit Ceyhan a Vuntit Khazar král Joseph” A v poznámce hovoří o Artanii z arabských zdrojů 9. století, který nazval Artanii jedním ze tří hlavních ruských kmenů se svým městem Arta, a o přiblížení těchto jmen českým vědcem L. Niederlem se starými Ante, i když jméno mravenců zmizelo v době cest Arabů a raného středověku Ruska z příběhu. “Také si myslím, že mezi Artou, Artania, na jedné straně, Vantitem, na straně druhé, existuje spojení; ale toto spojení je úplně jiné, než si myslelo Nizozemsko: Vantit je Vyatichi a Artania je Erdzian, odtud Ryazan; Jak jsme viděli, Ryazan se stal městem Vyatichi (viz komentář pozdějších kronikářů: Vyatichi, tedy Ryazanians).”

Ale Ryazan byl založen na konci 11. století a kde jsou zde Wends (Benátci) jako předci Vyatichi? O něco dříve je vědec zmiňuje v souvislosti s jordánskými pracemi, které jsou nám známy: “Benátky (Venetarum natio) žijí na levém severním svahu pohoří hraničícím s Dacia (tj. Karpaty) a zasahují do rozlehlých prostor, počínaje prameny Visly.”. Jordánský příběh o cestě do země Antes Vinitar je také zmíněn, jméno kterého slavný německý archeolog I. Marquardt přiblížil kmenovému jménu Benátů, ale A. A. Shakhmatov sám v této práci dospěl k následujícímu závěru: “Všechno, co víme o Antsovi, s dokonalá jasnost nás vede k uznání jejich východních Slovanů, tedy předků Rusů. �’ Benátci však ve své práci nebyli nazýváni předky Vyatichi! A toto byla poslední publikovaná kniha velkého ruského vědce – o několik měsíců později zemřel v hladovém a chladném Petrohradu, který vyvíjel úsilí na obranu revoluce …”

Na konci 1. tisГ­ciletГ­ pЕ™ed naЕЎГ­m letopoДЌtem. e. V dЕЇsledku postupu na jih od PomoЕ™anskГЅch kmenЕЇ aВ staronД›meckГЅch NД›mcЕЇ zВ Jutska se na mГ­stД› gluzhitskГ©ho kultury vyvinula przeworskГЎ kultura, jejГ­Еѕ ГєzemГ­ bylo mnohem ЕЎirЕЎГ­. DЕЇvody tohoto pohybu kpoka zЕЇstГЎvajГ­ nejasnГ©. Osady Przeworsk byly umГ­stД›ny na vyvГЅЕЎenГЅch mГ­stech. LidГ© Еѕili v chatkГЎch, zabГЅvali se zemД›dД›lstvГ­m aВ chovem skotu. V kulturnГ­ch vrstvГЎch osad Przewor se nachГЎzejГ­ ЕѕeleznГ© srpky, sekery, pluhy aВ velkГ© mnoЕѕstvГ­ ЕЎtukovГ© keramiky. MГЎ se za to, Еѕe patЕ™il stejnД› starovД›kГЅm SlovanЕЇm iВ starovД›kГЅm NД›mcЕЇm. NavГ­c je nemoЕѕnГ© teritoriГЎlnД› rozdД›lit tuto kulturu na slovanskou aВ germГЎnskou ДЌГЎst, na dva regiony, protoЕѕe v tГ© dobД›, na pЕ™elomu naЕЎГ­ doby, germГЎnskГ© iВ slovanskГ© kmeny ДЌasto zmД›nily svГ© postavenГ­, Еѕily v pГЎsech aВ prvky jejich kultury byly smГ­ЕЎenГ©. Kultury, kterГ© jsme popsali 1. tisГ­ciletГ­ pЕ™ed naЕЎГ­m letopoДЌtem e. pЕ™ibliЕѕnД› podat pЕ™edstavu oВ ГєzemГ­ formovГЎnГ­ starovД›kГЅch SlovanЕЇ. Nelze vЕЎak Е™Г­ci, kterГЎ zВ tД›chto kultur byla nejstarЕЎГ­ slovanskou kulturou, aДЌkoli v minulosti existovaly spГ­ЕЎe rozhodnГ© pokusy spojit jednu zВ nich se Slovany.

Ve druhГ©m stoletГ­ BC e. mezi hornГ­m tokem zГЎpadnГ­ chyby aВ stЕ™ednГ­m dnД›prem, tj. v jiЕѕnГ­ ДЌГЎsti BД›loruska aВ v lesnГ­ stepi na severnГ­ UkrajinД›, aЕѕ do Kyjeva na jihu aВ Bryanska na severu, se objevuje ZarubinovГЎ kultura. PЕ™edpoklГЎdГЎ se, Еѕe stЕ™ediska formovГЎnГ­ tГ©to kultury byla v zГЎpadnГ­ ДЌГЎsti tohoto ГєzemГ­. Po ДЌtyЕ™i sta let byly kmeny Zarubinets jedinou aВ ДЌetnou populacГ­ lesostepnГ­ DnД›pru aВ Polesie, tedy ГєzemГ­, kterГЎ jsou ve vГЅchodnГ­ EvropД› povaЕѕovГЎna za starovД›kГ© slovanskГ© zemД›. Tato kultura absorbovala tradice Е™ady pЕ™edslovanskГЅch kultur, kterГ© se rozvГ­jely na jejich zГЎkladД› aВ na ГєzemГ­, kterГ© okupovaly.

Osady kultury Zarubinets byly umГ­stД›ny na strmГЅch bЕ™ezГ­ch Е™ek, posГ­lenГ© tynem. LidГ© Еѕili v obdГ©lnГ­kovГЅch pЕЇdnГ­ch chatkГЎch. Od zaДЌГЎtku naЕЎГ­ Г©ry se pЕ™evlГЎdaly obydlГ­ obdГ©lnГ­kovГ© poloviny se sedlovou stЕ™echou, krbem nebo sporГЎkem. Tento typ obydlГ­ se dochoval aЕѕ do stЕ™edovД›ku s tГ©mД›Е™ ЕѕГЎdnГЅmi zmД›nami ve vД›tЕЎinД› slovanskГЅch kmenЕЇ. V blГ­zkosti bytu byly sklepnГ­ jГЎmy. ZГЎkladem ekonomiky bylo chov motyky aВ domГЎcГ­ chov skotu. LidГ© chovali krГЎvy, konД›, ovce aВ prasata. UВ ChaplinskГ©ho osГ­dlenГ­ byly objeveny ЕѕeleznГ© sekery, srpky, grejdry, ЕЎГ­py, harpuny aВ rybГЎЕ™skГ© hГЎДЌky, spousta ЕЎperkЕЇ aВ keramiky.

Nejcharakterističtější však pro tuto kulturu jsou tzv. Pole pohřebních uren. Tento rituál byl také znám mezi starověkými Slovany a na konci naší éry se stal dominantním. U Kyjeva jsou známy dvě velké hřbitovy – Zarubinetsky a Korchevatovsky. Při výkopu se archeologové setkali s většinou spálenými kostmi a hrnčířskou hlínou. Kromě toho existují železné nože, bronzové brože (spony), špendlíky a náramky. Někdy se setkávají železné špičky kopí. Mezi archeologickými materiály Zarubinetsovy kultury jsou často nalezeny římské a keltské věci, což svědčí o spojení starověkých Slovanů s Černým mořem a západní Evropou. V průběhu času postupují kmeny Zarubinetské kultury na sever do zemí pobaltských států, přinášející prvky jejich kultury a především početné železné výrobky charakteristické pro Zarubinetskou kulturu. Kmen Zarubinets v té době dokonale ovládal výrobu železa.

Martynov A.I. v knize “Archeologie SSSR”, vydavatelství “Higher School”, M., 1973, s. 243. píše: “Těžili železo z bažinatých rud, tavili ho v malých pecích na surové železo. Železné předměty jsou velmi rozmanité: nože, sekery, dláta, keltské, dlátové, srpky, proužky růžového lososa, šípy a šípy, bit a rybářské háčky.”

Anatoly Kim v knize “Fedina’s hut”, vydavatelství “Malysh”, M., 1988, píše o starověké metodě metalurgů (str. 23): “Tady, Fedya, kdysi spálilo uhlí a na tomto místě pracoval hořák uhlí pojmenoval po Aleksashka Žukov, “vysvětlil dědeček.” Dříve všichni kováři pracovali na dřevěném uhlí a továrny takové uhlí používali. “postavili se k sobě a vytvořili velké hromady polen jako hromady dřeva. Pak byly tyto dřeviny pokryty zemí a zdola skrz palivové dříví bylo zapáleno… Protokoly byly zkažené, ale nemohly hořet plamenem, proto nespálily na popel, ale byly hnilé na uhlí. Trvalo dlouho, než byly všechny klády úplně doutnané, a pak z něj odřízly kůru. tvrdý, zvučný. Byl rozbitý okem a plněn vaky. Byly to dobré tašky, zasadil se! A v těchto pytlích vynesli uhlí z lesa na saních, vozíky. … " Tak byly ve starověku použity pro zapálení různé podoby připomínající kříž.

ModernГ­ archeologickГЅ vГЅzkum dokazuje, Еѕe domovem indoevropanЕЇ je region jiЕѕnГ­ho Uralu, kde se tvoЕ™ili jako jedna jazykovГЎ skupina.

Společenství se vytvářejí, nejprve na základě společného původu – porodu, a jak se zvyšují prodejné produkty, vytváří se velká rodinná komunita, skládající se z phratry, tj. několik rodů. Pak sousední komunita ve formě kmene, další krok – unie kmenů, což zase vede k formaci lidu a poté ke státu. Pro každou komunitu je však také nezbytná komunita zájmů, v tomto případě ochrana hutníků a jejich produktů. Takže došlo k osídlení starověkých hutníků, zejména arkaimské kultury na jihu Uralu. Podobné osídlení bylo nalezeno v Evropě, v Německu poblíž Drážďan a Lipska, stejně jako v Rakousku a na Slovensku, do věku 7 tisíc let. Po ukončení přírodních zdrojů byly osady “uzavřeny”, příkopy byly zaplněny a zbytky obydlí byly spáleny.

ZemД› mД›st je podmГ­nД›nГ© jmГ©no ГєzemГ­ na jiЕѕnГ­m Uralu, ve kterГ©m byla nalezena starovД›kГЎ mД›sta aВ opevnД›nГЎ osГ­dlenГ­ kultury SintashЕЇ ze stЕ™ednГ­ doby bronzovГ© (asi 2000 pЕ™.nl), jedna kultura.

Osady byly objeveny v 70. – 80. letech. XX století. Jedním z prvních nalezených archeologických komplexů bylo starobylé osídlení na řece Sintashty (přítok Tobol), díky kterému bylo osídlení pojmenováno po řece South Ural. Brzy po objevení dalších měst začali archeologové používat termín “kultura Sintashty”. Tato “země” se nachází v oblasti Čeljabinska, regionu Orenburg, Baškortostánu a severního Kazachstánu. Města se nacházejí na území o průměru 350 km.

Všechna sídla jsou spojena podobným typem struktury, organizací městské infrastruktury, stavebních materiálů a doby existence. Stejně jako stejná topografická logika. Na leteckých snímcích jsou jasně vidět opevnění. Po 4000 letech se kostry měst zjevně objevují na pozadí přírodní krajiny, zoraných polí. Přichází povědomí o dovednostech inženýrů, kteří navrhli a vytvořili taková systémová města. Města sama byla pro život nejvhodnější. Za prvé, poskytovali ochranu před vnějšími nepřáteli, a za druhé, v městských prostorách byly stvořeny pro život a dílo řemeslníků, sedlářů, hrnčířů a hutníků. Uvnitř měst je bouřková kanalizace, která z osady odvádí vodu. V blízkosti měst byla uspořádána pohřebiště, byly postaveny zvířecí kotce. Všechna opevněná sídliště byla vytvořena ve třech různých podobách: kolo (8—9 kusů); ovál (asi 5); obdélníkový (asi 11). Toto umístění měst vhodně charakterizuje pojem “země”. Kromě skutečnosti, že všechna opevněná sídla byla postavena na kompaktním území současně, ve stejném stylu a za použití stejných inženýrských řešení, jsou vidět podobné materiály i další sjednocující vlastnosti.

Na obrovském území stepí ve starověku na západ od Uralu žily kmeny tzv. Srubnaya a na východ – andronovská kultura, která pokrývala region od Uralu po Altaj a Yenisei. Andronovité, kteří mluvili jedním z dialektů staroránského jazyka (indoevropská skupina), chovaného skotu a malého skotu, koně, se zabývali rybolovem. Na jižním Uralu byly také identifikovány stopy lužního zemědělství. Andronovo společnost byla považována za spíše zaostalá a archaická, o čemž svědčí zejména chudoba jejich pohřbů. Do hrobu spolu s zesnulými obvykle umisťovali hrnčířskou hlínu, bronzové šperky, méně často nástroje a zbraně.

Podle Videvdata (první kniha Avesty, kolekce posvátných knih starověkého íránského náboženství, jakési íránské pokračování Ved) je domovem prastarých Íránců Airyanem Vaejah (Avest. Airyanem Vaejah, “árijský prostor”). Tato země je popisována jako nekonečná pláň, kterou protéká krásná řeka Daitya (Vahvi-Datiya).

Indoevropské kmeny se pohybovaly od východu na západ a jako sníh padající z hory odhodily vše, co jim stálo v cestě, a přijaly ty, kteří se připojili k jejich kmenům. Jejich rodový domov, kde se tvořily jako jedna jazyková skupina, byly stepi oblasti Černého moře – jižní Ural.

V Avesta bůh Ahura Mazda (extrémně znalý kněz) radí legendárnímu neposkvrněnému králi starověkých Árijců (Indoevropanů) Yime, aby vytvořil obří plot – Varu, a tam pro tento plot vložil “semeno všech mužů a žen, které jsou největší na této zemi, a semeno všech rodů dobytek a semeno všech rostlin. A dělat všechno ve dvojicích, zatímco lidé jsou ve Var … " Legendární Vara se skládala ze 3 kruhů, uzavřených jeden do druhého. Z extrémů bylo provedeno 9 průchodů, od středu – 6, od vnitřních – 3. A na tomto území oploceném od zlých větrů postavila Yima 18 ulic a vytvořila okno nad vrcholem – něco jako komín pro kouř. Patronem kování ve slovanském pohanském panteonu byl kovářský bůh Svarog (Sanskrit. “Svarga” – nebe). Obraz Svarogu je blízko řeckého Hephaestusu a Prometheuse.

Slunce – ano – bůh – ve slovanské mytologii bylo považováno za syna Svaroga. Starověký slovanský bůh – Dazhdbog – nositel štěstí, s největší pravděpodobností symbolizuje déšť, například ve slovenských dažďech (přečtěte si “dazhd”) – déšť. “Vítr fouká” je obdobou muže, který fouká z úst. “Slepý déšť” znamená, že prší a slunce svítí, a tak se ukazuje, že je to, jako by déšť “nevidí” a jde tam, kde svítí slunce. V křesťanském lidovém kalendáři se Svarog proměnil ve svaté Kozmu a Demyana – patrony kovářství a manželství. Samotná přítomnost bohů – patronů kování – svědčí o starověku jeho původu. Se slovem “Svarog” je slovo “Svastika” (Skt.) Idiomaticky podobné – kříž s konci ohnutými v pravých úhlech, jeden z nejstarších ozdobných motivů nalezených mezi indickými, čínskými a japonskými národy, kde označení svastiky mělo také náboženský význam. Porovnejte také slovanská slova “kuchař”, “svařování”. V stepích Uralu-Altai již kování dosáhlo významného rozvoje jak u scythských kmenů oblasti severního Černého moře (7—4 století před naším letopočtem), tak mezi sarmatskými a Slovany známými ve 4. až 6. století. pod jménem mravenců. V 10—11 století. výrobky ze železa a oceli v Rusku byly rozšířené a měly různorodé použití. Starověcí metalurgové obvykle soustředili ve svých rukou jak tavení železa z bažinaté rudy, takzvané “vaření” železa, výrobu různých výrobků ze železa, jakož i kování mědi, cínu, stříbra a zlata, zejména v klenotnictví.

Bylo použito ohniště, kde hrudy bažinaté rudy shora a zespodu byly pokryty uhlí, které bylo zapáleno a zahřáté na požadovanou teplotu. Roztavené železo teklo ke dnu krbu a tvořilo viskózní hmotu (kritika). Kovář to vzal s kleštěmi a poté, kovaný s kladivem na kovadlině, dal produktu požadovaný tvar, srazil strusky z povrchu a snížil pórovitost kovu. Vývoj železa vedl k významnému skoku ve vývoji. Kromě toho prakticky neexistovaly ložiska cínu a mědi a jejich slitiny bronzu v prostředí starých indoevropanů, byly dováženy z jiných teritorií. Železné rudy byly rozšířenější než měď a cín, železné rudy se tvořily ve velkém množství pod vlivem mikroorganismů v bažinách a stojatých vodních útvarech. A oblast distribuce starých indoevropanů byla přesně charakterizována množstvím jezer a mokřadů. Na rozdíl od mědi a cínu bylo ve starověku železo těženo všude z hnědé železné rudy, jezera, bažiny a dalších rud. Předpokladem pro široké použití metalurgie železa bylo použití procesu surového sýra, ve kterém bylo dosaženo redukce železa z rudy při teplotě 900 stupňů, zatímco železo bylo taveno pouze při teplotě 1530 stupňů, k výrobě železa metodou surového železa, ruda byla drcena, kalcinována na otevřeném ohni a poté v jámách nebo malé hliněné ložiska, kde bylo položeno uhlí a vzduch byl foukán měchy, železo bylo obnoveno. Ve spodní části pece se objevil výkřik (srovnejte Krišnu ze Sanskritu, svítí – “tmavý, černý”, jeden z uctívaných bohů v hinduismu). – hrudka porézního, pastovitého a silně kontaminovaného železa, které pak muselo být podrobeno opakovanému kování za tepla. Křičící železo bylo pozoruhodné svou měkkostí, ale již ve starověku byla objevena metoda pro získání tvrdšího kovu tvrzením železných výrobků nebo jejich cementováním, to znamená kalcinací v kostním uhlí za účelem karbonizace. Kovárna na výrobu železa v procesu výroby sýrů byla mělká jáma v zemi, do které byl přiváděn vzduch z měchů pomocí hliněných trubek, které pozorujeme ve starověkých rekonstrukcích Arkaimu, Quintany, Goloringu a dalších vesnic. Následně byla tato konstrukční schémata považována za posvátná a byla reprodukována v různých variantách křížů, včetně ve formě svastiky, primitivní domnica vypadala jako válcové struktury vyrobené z kamenů nebo jílu, zúžené vzhůru, a proto vzhled svastiky, kříž s konci ohnutými v pravém úhlu. Zezdola byly uspořádány kanály, do kterých byly vloženy trubice z hliněných trysek, kožené kožešiny byly k nim připojeny, pomocí kterých byl do pece čerpán pomocný vzduch. Tyto návrhy se podobaly různým druhům křížů, které byly později zbožněny v hinduismu, buddhismu, křesťanství.




Конец ознакомительного фрагмента.


Текст предоставлен ООО «ЛитРес».

Прочитайте эту книгу целиком, купив полную легальную версию (https://www.litres.ru/pages/biblio_book/?art=48508402) на ЛитРес.

Безопасно оплатить книгу можно банковской картой Visa, MasterCard, Maestro, со счета мобильного телефона, с платежного терминала, в салоне МТС или Связной, через PayPal, WebMoney, Яндекс.Деньги, QIWI Кошелек, бонусными картами или другим удобным Вам способом.



Если текст книги отсутствует, перейдите по ссылке

Возможные причины отсутствия книги:
1. Книга снята с продаж по просьбе правообладателя
2. Книга ещё не поступила в продажу и пока недоступна для чтения